Sedim na prstenci Saturnu, piju ranní kafe,
hvězdnej prach mě ovívá a z mlhoviny rosa kape.
Hledim na měsíce, který pořád svítěj,
všechny barevný spektra, mi sítnici sítěj.
Duchovka, pohovka, sou moje pohovka,
odpočívam na svejch vizích, gravitace mizí.
Obzory se šíří, věci a jejich duchy,
prostor se rozptýlil v rozmazaný ruchy.
Podivnej tlak tvářích nutí mě se smát a tak se směju,
vždyť to se přece nedá zakázat, před sebou další cestu.
Vždycky, ale neboj vteřinová ručička nahradila hodinovou.
Mí kroky v ozvěně duněj,
jak okolní planety na mě pomalu mluvěj,
šeptaj, za bodu mě lechtaj.
A moje ústa konstatně lektaj,
zdá se mi snad jak vesmír hučí
a každá malá myšlenka mě nesmírně mučí.
Muj mozek přitáhne i černou díru,
stávam se průmětnou všech vesmírů.
Zvolil sem snadnější cestu najít božství,
ne beznadějně hledat větší než malý množství.
Tak nechte mě muj pohodovej svět.